tkanice-world

"Už teď mi chybíš." začne se nade mnou rozplývat máma a políbí mě na rozloučenou. "Napiš nám, aspoň občas." řekne starostlivě táta a vezme můj kufr. Dá ho do auta a pomalu vyjedeme na autobusovou zastávku. Brácha do mě začne postrkovat a dělat si ze mě srandu, že to na nové škole určitě nebudu zvládat. Táta prudce zabrzdí a my začneme vystupovat. Na zastávce už čeká autobus, co mě odveze do nové školy... Do té školy pro jiné. Šouravým krokem se dopravím k autobusu a rozhlédnu se kolem. Je zde spousty mladých lidí. Zvláště mě zaujme holka, co má červené vlasy a občas se mi zdá, že má i červené oči. Asi nosí čočky. Vejdu dovnitř a projdu uličkou. Sednu si na jedno sedadlo a čekám, až se rozjedeme. "Ahoj. Hele můžu si sednout k tobě? Je všude plno." řekne tmavovlasý kluk. Je docela vysoký a pobledlý. Má výrazné tmavé oči a plné červené rty. Na so bě má čtverečkovanou košili. Miluju, když nosí kluci košile. "Jasně." přikývnu a odundám svou tašku ze s...

Ahoj! Protože jsem teď pročítala moje povídky tady a zhrozila se, rozhodla jsem se, že je smažu a dám sem novou verzi. Zatím mám přepsanou jen Děti živlů a na Záblesk se teprve čeká. Snad se to chytne a bude se vám to líbit. Samozřejmě stále píšu na wattpadu. Tam je najdete jako první. Tyto povídky. Vlastně ani nevím, proč znovu začínám s blogařením, ale dost často se teď potřebuji vypsat. Třeba mi to v něčem pomůže. Utřídit si myšlenky dost věcí si urovnat. Snad si udělám takové šuplíky, které pak jen otevřu a řeknu si. Aha tak takhle jsem to kdysi vyřešila, nebo aha tak tohle jsem pak nakonec prožila takhle. Myslím, že je to dobré pro každou holku, která možnámnestíhá pořádně přemýšlet o svém životě. No tak jen doufám, že se vám povídky budou líbit a zanecháte k nim nějaký ohlas. Vaše Tkanice :)

Ahoj! Dneska to bude trochu zvláštní článek. Něco o čem chci psát je dnešní nechuť. Je to vzláštní, ale nemám chuť dělat cokoli, co mi někdo navrhne. Naštěstí je to jen dnešní rozmar, takže doufám, že se to brzy spraví. Zažili jste to někdy? Že ležíte na posteli dívate se na film. Žmouláte housku, ale jinak nechcete nic dělat? Možná by jste se měli učit, protože zítra píšete test z chemie nebo matematiky, ale vy přesto ležíte na posteli? Začne Vás pak zžírat ten pocit, že nic neděláte a že by jste měli něco začít dělat, ale stejně nezačne, protože se vám prostě nechce. Moje máma mě dokonce chtěla vzít na procházku ven, na místo,kde to oprvadu miluji, ale já přesto řekla ne. Potom přišel táta, že půjdeme do kina a já přesto řekla ne! Co se to se mnou děje? Ven to ještě chápu, proč jsem nechtěla jít, ale do kina? Třeba je to obrovská lennost, co mě přepadla a nechce mne pustit. Možná je to nějaká nemoc! Nemoc holek, co musejí ležet doma na posteli a jíst nuttelu! Ne není to PMS neboli po...

Každý to občas zažije. Ten den, kdy vám to zrovna nesedne. Mně se to ale stalo v tu nejvíce nečekanou dobu a vlastně ani nevím proč toto. Bylo to ve dne, kdy končila škola a měli začít jarní prázdniny. Každý správný středoškolák by byl šťastný, že už si alespoň na pár chvil odpočine, ale já jsem chytla deprese. Nevím jestli to dokážu popsat, protože ten kdo je nikdy nezažil asi nebude vědět o čem to tady celou tu dobu blábolím. Zazvonilo a všichni se nadšeně hrnuli ven. Cestou na metro jsem ale nebyla schopna dát hlavu vzhůru. Prostě jsem měla oči zabořené do země a sledovala jen něčí boty, chodící přede mnou. Byla jsem smutná. Vůbec se mi nechtělo domů. Jen jsem si někam chtěla sednout a koukat do země. Zvedla jsem hlavu jenom, když jsem se koukala na semafor, jestli nenaskočí zelená a pak rychle do bezpečí dolů. Proč takovéhle stavy přicházejí? Je to vůbec normální? Asi ne co? A neměla bych s tím někam zajít? Takovéhle otázky se mi honili hlavou a jednu dobu jsem měla chuť se rozbrč...