tkanice-world

Hledání Aljašky - John Green Hned na začátek chci říct, že toto není cestopis, jak si hodně lidí myslelo, protože když jsem to ukázala tátovi, tak hned nadšeně řekl, že to je zajmavý a tak jsem ho musela ujistit, že to je romance a proto to zajímavé není. Obal knížky by mě na první pohled odradil a přiznejme si, kdo nesoudí knížku podle obalu. Nelíbí se mi, ale obsah je opravdu bezvadný. dostala jsem na tuhle knížku doporučení od mé kamarádky, a proto jsem si ji přála k narozeninám. A dostala! Přečetla jsem ji asi za dva dny a samotná knížka je rozdělená na dvě části. První se jmenuje před tím a kapitoly v této části jsou pojmenovány počtem dní před tím... a věřte mi, že když už jste třeba tři dny před tím, nemůžete se dočkat na to. Samotné to mne docela rozesmutnilo a začala jsem tu knížku nenávidět, ale po pár stránkách mne to přešlo. Musím vás upozornit, že tato knížka nekončí happy endem, jako většina knížek od Johna Greena. Druhá část potom je docela smutná, ale jen prvních pár st...

Ahoj dneska bych se chtěla zabývat popularitou na blog.cz. Podle čeho se vlastně měří popularita na blogu? Kdo to posoudí? Z velké části to můžeme posoudit sami, ať si řekneme, že můj blog je fakt dobrej a docela se uchytil. A nebo o někom jiným řekneme, že stojí za to číst. Je několik způsobů jak to posoudit. jeden z nich je určitě návštěvnost. Čím vyšší tím lepší, ale často blogy s vysokou návštěvností stojí za pendrek. Už nějakou dobu, co jsem se dostala do autorského klubu, opovrhuji blogy, který postují obrázky, co stáhnou na googlu. Nevidím v takovém článku žádnou inspiraci ani originalitu. Nezajímají mě nějaké návody, jak si udělat nehty, pokud to není autorské. rozhodně mi to vadí, když si někdo přivlastńuje cizí dílo. dolů do komentářů mi můžete napsat jestli to vidíte podobně a nebo úplně jinak. Další aspekt jsou komentáře. Čím víc tím líp, ale další věc která mě naprosto vytáčí jsou affs, nebo-li zpřátelné blogy. Vůbec v tom nevidím smysl, když bloger musí obíhat blogy a nuc...

Kniha úsměvů - V Dneska to bude výjimečně na cestě ze školy. Tohle nebyl můj úsměv, ale spíš smích. Jela jsem takhle ze školy metrem(ano jsem z Prahy), když tu nastoupil jeden kluk. Měl v ruce rohlík a drobil všude olem. Potom se jednou rukou chytil madla a drobek z ruky vypadl na sousedící ženu, totiž na její hlavu. Na fotce je to trochu vidět a v tu chvíli to bylo opravdu legrační. Ten drobek jí vydržel na hlavě, i když vycházela. Chudák, to se jí lidé asi museli smát... To bylo pro dnešek vše. A jaké úsměvy jste měli vy?

Dneska to bude tak trochu ohlédnutí za tímto rokem a kdy jindy to napsat než teď. Tady jsou nejlepší fotky za rok 2016!

Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že to tady zabalím. Nemyslím tím blog, ale tak nějak obecně. Tohle je dost depresivní na začátek článku ne? Možná je to tou zimou a nebo Vánoci, ale fakt se tu někdy nudím. Zvlášť večer kdy není co dělat, fotit, tvořit... Píšu na blog a ten mi pak dává zpětnou vazbu, možná že jednou přestanu psát a vy si budte říkat. Kam ta Tkanice zmizela? Umřela? Ne, pravděpodomně se zapomene na tenhle blog jako na mě. Ale co to plácám. Ve skutečnosti jsem vám chtěla ukázat fotky, co jsem vylovila z foťáku. Jsou to pokusy o zachycení mrazu a jinovatky a všeho krásného, co je na tomto období. Ale. Jaksi jsem líná... a ven jsem nevyšla a ten mráz nechytila. Teď si můžete říkat, kdo teda fotil tyhle fotky? Já před rokem? Dvěma lety? Vlastně ani nevím jak jsou staré. Pokud jsi hodný člověk, omluvíš mě a mojí lenost a zanecháš svůj rozlícený komentář někde hluboko v mysli. Tak víc jich sem dávat nebudu... Tak někdy příště

Tento krátký příběh je zatím nejhezčí. Ten den jsem totiž po tomto zážitku zářila ještě nějakou tu hodinku. Čtenář Začalo to zase stejnou rutinou. Nastoupit do vlaku, sednout si, otevřít si knížku a číst. Ani jsem nevnímala, kdo si sedá do mého kupé. Ta knížka mě jako obvykle polapila a já nedávala pozor. Teprve až ohlášení Praha Smíchov mě probudilo a já zvedla oči. Na této zastávce se totiž vždy nahrne do vlaku spousty lidí. Čekala jsem, jestli někdo nepřijde a nenápadně jsem sledovala cestující, jak si sedají. Ozvalo se to hrozné zapípání, když se dveřě zavírají a vlak odjíždí, a do vagonu vběhnul muž. Zadýchaně si sedl přede mne. Chvíli nic nedělal, a proto jsem se znovu začetla. Po pár minutách jsem si ale všimla, že muž také vytáhnul knížku a s hltavým pohledem ji čte... Protože jsem hrozně zvědavá začala jsem zkoumat název té knihy. A velmi mě překvapilo, když ta kniha byla od stejného autora, totiž Terryho Pratchetta, jako moje knížka. Na tváři se mi rozlil úsměv a na oplátku...