Den kdy jsem byla na dně

Každý to občas zažije. Ten den, kdy vám to zrovna nesedne. Mně se to ale stalo v tu nejvíce nečekanou dobu a vlastně ani nevím proč toto. Bylo to ve dne, kdy končila škola a měli začít jarní prázdniny. Každý správný středoškolák by byl šťastný, že už si alespoň na pár chvil odpočine, ale já jsem chytla deprese. Nevím jestli to dokážu popsat, protože ten kdo je nikdy nezažil asi nebude vědět o čem to tady celou tu dobu blábolím. Zazvonilo a všichni se nadšeně hrnuli ven. Cestou na metro jsem ale nebyla schopna dát hlavu vzhůru. Prostě jsem měla oči zabořené do země a sledovala jen něčí boty, chodící přede mnou. Byla jsem smutná. Vůbec se mi nechtělo domů. Jen jsem si někam chtěla sednout a koukat do země. Zvedla jsem hlavu jenom, když jsem se koukala na semafor, jestli nenaskočí zelená a pak rychle do bezpečí dolů. Proč takovéhle stavy přicházejí? Je to vůbec normální? Asi ne co? A neměla bych s tím někam zajít? Takovéhle otázky se mi honili hlavou a jednu dobu jsem měla chuť se rozbrčet. Bylo to snad kvůli tomu, že končila škola? To je blbost ne? Sice jsem věděla, že se doma budu nudit, ale proč tohle? Něuměla jsem si to vysvětlit. Ani teď to nevím. Vím jen, že takovéhle stavy mě občas přepadnou a je lidně možné, že někdy přepadnou i tebe. Je na to jen jeden lék. Nevšímat si toho. Dát hlavu vzhůru, pustit si písničky a přetrpět to. Jeto jen jeden den. Týden to trvat nebude a pokud jo, opravdu by jste s tím měli někam zajít. Já s tím někam zašla. Chodím k psychiatrovi a nestydím se za to. Je docela strašidelné, kolik lidí v mém věku musí navšťevovat psychiatra, protože je na ně ten svět až moc velký. Jsem malá ano. Mám jen158 cm. Někteří se mi smějí a jiní říkají, že jsem roztomilá. Jak má, ale tento malý človíček přežít tak velký svět? Není to pro něj moc nebezpečné? Malé děti mají na pomoc rodiče. Koho mám ale na pomoc já?

Vaše Tkanice ;)