Záblesk-8

Ahoj tak je tu konečně očekávaná 3. kapitola Záblesku, mě osobně se líbí nejvíc a myslím, že je i nejdelší. Tak doufám, že se bude líbit a byla bych vděčná i za nějaký ten koment :D Tady je

8. kapitola

Schylovalo se k večeru a Erik došel domů, až za tmy. Stlačil kliku u vchodníh dveřích, ale ta se ani nepohnula. Bylo zamčeno. Erik na chvíli pocítil záchvěv paniky, ale pak si vzpomněl na svojí sestru, která z nějakého jemu neznámého důvodu stále zamyká, i přes to, že je den a všichni jsou doma. Bohužel však neměl klíče, což ho docela překvapilo. Chvíli jen tak postával před dveřmi a nevěděl coby. Poté se zhoupl v kolenou a vyrazil kolem domu k zadním dveřím. Došel ke dřevěné terase, která byla vykládána bukovým dřevem, již za sebou mělo několik roků a s došlápnutím na ně se pod Erikem ozvalo tiché zavrzání. Nakoukl přes skleněné dveře dovnitř a tam spatřil Emili, jak má hlavu ve dlaních a vypadá, jako kdyby plakala. Najednou se Erik trochu zalekl a ucuknul dozadu rukou, kterou chtěl zaklepat na dveře. Měl velmi rád Emili, ale nyní si nevěděl rady, zda zaklepat, či jí nechat o samotě.

Po zemi se začala táhnout mlha a Erik ucítil chlad na konečcích prstů. Popotáhl si mikinu blíže ke krku a tu se Emili zvedla a bez pohledu na něj, jak stojí za dveřmi, se odebrala nahoru. Teprve pak se Erik zmohl a zaklepal na sklo, i když si později uvědomil, jestli to nebyla hloupost. K jeho překvapení se z nenadání objevila u dveří jeho matka a zabrala za kliku. Ta byla otevřená, vlastně se ani nedala zamknout a s cuknutím dozadu otevřela.

"Co se jí stalo?"

"Ale nic jen je trochu rozhozená, nech jí o samotě, ona se z toho dostane." Usmála se Olívie a odběhla do kuchyně. Erik chtěl ještě něco říct, ale pak se rozhodl, že bude lepší nechat to být. Odebral se tedy nahoru do svého překvapivě uklizeného pokoje. Nejspíše se mu do pokoje vloupala Emili a celý ho uklidila. Měl ty její záchvaty uklízení rád, ne že by se díky ní zbavil práce, ale proto, že ho dokázala vždy mile překvapit. Sedl si na postel a najednou ho přepadlo mnoho chmurných myšlenek. Javorová větev bila do oken, jak se...

---

...venku proháněl jarní vítr a přicházející bouřka. Kdesi v dáli přestal zpívat skřivan a stará kočka si zalezla pod střechu rozpadlého statku. Začalo pršet. Kapky deště vytvářeli o okno jakousi ponurou hudbu a po chvíli se hudba změnila na hlasité bití.

Erik se zvednul z postele a došel k rohu pokoje. Tam byla opřená kytara, na kterou kdysi hrával. Ani si již nepamatoval, jestli to ještě vůbec umí. Kytara byla červená a lehce zaprášená. Struny byly povolené a rozladěné. Možná, že jenom čekají, až je někdo vezme do ruky a zahraje. Erik se pokusil zahrát pár taktů písničky, kterou si ještě matně pamatoval. K jeho překvapení kytara nebyla ani trochu rozladěná. Co? Vždyť jsem na ni nehrál už několik měsíců? Pomyslel si a pokračoval ve hraní. Sám by to o sobě sice nikdy neřekl, ale hrál velmi pěkně v rytmu a i písnička, která se rozléhala po pokoji, byla hezká a jemná. Skládala se z pár akordů a měla dokonce i slova a ty Erikovi naskočili hnedka po předehře. Začal tiše zpívat, či si jen tak pobrukovat a za chvíli měl veselou náladu. Slova byla anglicky a některým moc nerozuměl, ale věděl, že písnička je o tom, jak se někomu zdá o své vysněné a už mu pípá budík, ale on se nechce probudit…

…Ráno se Erik probudil s neurčitým dojmem, že ho něco čeká a tak se vydal do školy se super náladou. Od večera stále pršelo, ale jeho nic nerozhodilo. Procházel parkem a uprostřed rozkvetlého nádherného sadu spatřil dívku, jak jen tak postává v dešti. Na krk mu spadl studený, okvětní lístek a lehce se po něm sklouzl a dopadl na zem. Erik přistoupil blíže k dívce a zastavil se těsně za jejími zády a jemně ji chytil za ramena. Pomalu se otočila a zvedla oči od země. Podívala se na něj hledíc, jakoby hledala jakousi odpověď.

"Neměl bys jít do školy?" řekla Wejlin, stále na něj hledíc.

"Teď už ne…Já…Totiž…Musím ti něco říct." Zakoktal a Wejlin se jen napřímila a poslouchala.

"Miluju tě." Řekl a sklopil oči. Wejlin mu zvedla hlavu a usmála se na něj. Nevěděl, co má dělat, ale když Wejlininy oči znovu pohasli, došlo mu, že ona o něj zájem nemá. Mlčela a po tváři jí stékala kapka po kapce.

"Nesmím." Zašeptala Erikovi do ucha a odtáhla se od něj.

"Já to věděl."

"Ne, tak to není já jsem jenom někdo jiný, něž si myslíš."

"Cože? Někdo jiný kdo?"

"Nejsem člověk."

"Och ano já vlastně taky ne já jsem vlkodlak, co se proměňuje o půlnoci. Ano to znám, s tím mám velké zkušenosti. Kdy se proměňuješ…"nedokončil Erik.

"Nech toho, dívej se." Řekla a dala si jeden pramínek svých mokrých vlasů za ucho, které bylo lehce nahoře zašpičatělé a protáhlé. Potom ho, ale zase schovala.

"Už mi věříš?" zeptala se prázdným hlasem.

"Asi ne. Nechci tě nijak urazit, ale špičaté uši má hodně lidí. Promiň, už musím jít, rád jsem tě viděl." Řekl Erik a otočil se na odchod. Nebyl podrážděný, ale nechtěl se už bavit. Za sebou uslyšel jakési tiché rozloučení. Popravdě se mu nechtělo odejít. Měl Wejlin velmi rád a pomalu mu docházelo, že to, jak se zachoval, nebylo hezké. Otočil se. Wejlin tam stále stála a hleděla na něho. Erik pomyslel na omluvu, ale pusa mu nedovolila nic říct.

" Neboj, jsem člověk a líbíš se mi." Řekla a v půlce se jí zlomil hlas.

"Promiň, nemyslel jsem to tak." Vyhrkl Erik a vydal se k Wejlin. Uchopil ji za ruku, která byla velmi chladná. Přitáhl si ji k sobě a oba si prohodili pohledy. Opřeli se o čelo a pak už jen Erik ucítil na svých rtech jemnou chuť lesa a polibku. Někdo mu prohrabával černé vlasy a automaticky mu sjela ruka o něco níž. Přimáčkl si Wejlin ještě blíž k tělu a nepřestával ji objímat a líbat. Cítil, jak mu buší srdce a bál se jestli ho ona neslyší. Začala se smát a on taky. Hladil ji po krku. Po nějaké době si Wejlin zcela prochladlá, neslyšně povzdechla: "Je zde zima."

"Pojď, půjdeme někam do tepla, třeba do čajovny." Řekl Erik a sundal si bundu a tu přehodil Wejlin přes ramena. Drželi se za ruce celou cestu do voňavé čajovny, kterou zrovna otevírali. A i tam se nepouštěli. Erik na ni celou cestu hleděl a nedokázal se od ní odtrhnout. Došli ke starému domu, na kterém vysela cedulka stará čajovna. Nevěděl, jestli je čajovna opravdu stará, ale chodil sem často a rád. Když otevřeli dveře, vyhrnula se na ně vůně všemožných čajů a vonných tyčinek. Před nimi se rozprostíralo pár místností s různými kouty, které byli, vykládány pohovkami a různo barevnými, k sobě se hodícími, polštáři. Erik ji zavedl do jeho nejoblíbenějšího koutu a tam spolu usedli. Zanedlouho se k nim přiřítila mladá paní a rozdala jim sešitky s druhy čajů. Paní byla zvláštně oblékaná a ke zdejší čajovně se skvěle hodila. Byla spíše drobná a hubená. Měla příjemný výraz ve tváři a pozorovala Wejlin s jakýmsi očekáváním. Když, ale nikdo nic neřekl, otočila se a odešla. Po chvíli se zase vrátila a Erik objednal nějaké čaje na zahřátí a malý zákusek.

Najednou se pod stolem něco mihlo, až oba nadskočili. Na pohovku vedle si vyskočila černá kočka a oba si změřila kočičím pohledem. Erik tuto kočku znal, i když to vlastně nebyla kočka, ale mladý kocour. Erik k němu natáhl ruku, ale kocour ucukl a tiše zasyčel. Potom se k němu naklonila Wejlin a bez problému ho podrbala za ušima.

"Vadí mu, když se na něj sahá s mokrýma rukama." Poznamenala Wejlin a Erik si všimnul, že již na ní není ani jedna kapka deště. Zato on byl stále ještě promáčený, a když jim paní přinesla čaj, uvítal ho s velkou radostí.

Vaše
Tkanice:D