Záblesk-7

Ahoj tak konečně jsem se odhodla napsat další kapitolu. Není moc dlouhá, ale je:D Za případné chyby se omlouvám:D Tak si počtěte a za každý koment budu vděčná:D

7.kapitola

Sledování

Erik zíral do prázdna na Emili, která stále seděla u jeho postele. Změřila si ho lítostným pohledem a pak řekla: "Musíš vstávat, je čas jít do školy šup honem."

Prohrábnul si vlasy a jednou nohou se dotkl podlahy pokoje. Potom se vysoukal zpod peřiny a sešel ze schodů do kuchyně. Tam už čekala Olívie a držela zase nějaký voňavý koláč. Erik se zhluboka nadechl příjemné vůně koláče a usedl ke stolu. Chvíli si pohrával s prsty a pak se horlivě pustil do jedení koláče a pospíchání do školy. Nechtěl se s nikým bavit, a

---

proto za snídani neřekl ani slovo. Vyrazil z domu do ulic vedoucí ke škole. Tam už ho vesele vítal Rob, ale Erik ho ani nepozdravil a jemně mu dal najevo, že nemá chuť se s někým bavit. A rozhodně se s ním nechtěl podělit o svůj sen. A teprve až vešla do třídy Wejlin, tak si konečně oddychl, i když dobře věděl, že sen nebyl skutečný, člověk se občas bojí. Byla krásná. Až teď si to Erik uvědomoval, jak moc jí má rád. Měla vlasy volné a krásně se leskly. Na sobě měla útlé šaty, a když se pohybovala, vypadala, jako kdyby létala. Narovnal se a upravil si vlasy. Cítil, jak se vněm zvedá nervozita, když viděl, jak se k němu Wejlin blíží a jemně se usmívá. Měla oči jen pro něj a on jen pro ni. Když už si opravdu myslel, že jde za ním, zabočila ke své lavici a sedla si. Možná, že o něj měla taky zájem, jenom to neumí vyjádřit! Ale i když já s tím nejsem o moc lépe. Ach jo Robert se příliš kolem ní ochomýtá možná jí má také rád, ale ona jeho ne. Myslím no, co když se na něj směje? Pomyslel si Erik a naklonil se, aby lépe vyděl na Wejlinin výraz ve tváři. Byl prázdný, až skoro nevnímavý, vypadala, jakoby Roberta vůbec neposlouchala a bloudila sama někde jinde. Erik měl chvíli pocit jí zachránit před Robertem a už, už se chtěl zvednout ze židle, když tu ho napadalo, že zvolá, že učitelka už jde, protože zrovna dozvonilo, což bylo všem jedno do té doby než, přišla učitelka.

"Pozor už jde!" zakřičel na celou třídu a všichni se hrnuli ke svým lavicím a rychle si připravovali učebnice. Nějakou dobu tomu všichni věřili, že učitelka se rychle blíží, ale když stále nikdy nepřicházel, začali se otáčet ne Erika a když se už začali hodně zajímat, jak přišel na to, že už učitelka jde, někdo práskl dveřmi a leknutím všichni zjistili, že Erik měl náhodou pravdu.

Po škole si Erik všimnul, že Wejlin odchází v podobnou dobu, jako on. Vydal se směrem za ní, tak, aby ho neviděla. Chtěl zjistit, kde bydlí. Nějakou dobu si ho nevšimla, ale Erik měl pocit, že Wejlin dobře ví, že je tam. Nejednou začala stále měnit směr a ulice. Přecházela ze strany na stranu, až mu zmizela za zatáčkou. Erik se rozeběhnul a zahnul. Uviděl Wejlin, jak tam stojí zády k němu a evidentně na něco čeká. Po chvíli se zase dala do kroku a Erik zjistil, že míří k parku. Znovu vzpomněl na sen, ale Wejlin najednou zahnula a vydala se úplně na druhou stranu. Buďto byla zmatená, nebo se mě snaží zbavit. Pomyslel si a stále pozoroval zmatečné uhýbání Wejlin. Chvíli ještě šli a pak se Wejlin zastavila u jednoho žlutého domu a otevřela branku od plotu. Tak tady bydlí! Řekl si v duchu Erik a zadíval se na dům.

Dům vypadal velmi staře a lehká žlutá barva mu dodávala příjemný nádech. Okenice byly staré a oprýskané. Dům byl celkem vysoký a úplně na vršku se nacházelo kulaté okno, které vedlo nejspíše do nějakého pokoje. Kolem domu se nalézaly záplavy květin, všeho druhu, u kterých se stále krčila jakási paní mladšího věku, s lupou a deníčkem, kam si stále něco zapisovala. Paní si ani nevšimla, že Wejlin přišla na zahradu, když tu se Wejlin otočila a téměř okamžitě na něj zamávala. Teď už Erik s jistotou věděl, že Wejlin o něm věděla celou dobu. Potom zavolala na paní, co se posunula k vedlejší květině a velmi jí studovala a různě převracela ze strany na stranu. Zvedla hlavu a zapátrala po osobě, co na ní zavolala. Když, ale zjistila, že je to Wejlin, rozjasnil se na její tváři široký usměv a krásným hlasem Wejlin pozdravila. Naposledy se na Erika usmála a zavřela za sebou dveře. Stále tam stál před tím domem, který se mu líbil stále víc a víc. Po chvíli se otevřelo nejvrchnější, kulaté okno a Erik jím vyděl Wejlin, jak si češe vlasy, ale když shlédl zase dolů a všiml si paní jak na něj upřeně a podezíravě hledí. Jako kdyby mu chtěla něco říct. Vynadat, nebo odehnat, ať jsi, jde po svých, ale nic takového neudělala. Probodávala ho pohledem, až Erik usoudil, že bude lepší odejít. Přišla mu škoda, že Wejlin nemohl promluvit ani slovo, ale rozhodl se, že zítra jí vše řekne. Otočil se a rozběhl se směrem domů.